Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Ranní souboj..

19. března 2016 v 21:33 | Verča..
Snažím se přemoci ten slastný pocit. Naposled. Je to naposledy. Říkám si. Každá vteřina je drahá. Vzdávám se. Zvoní a já to ignoruji. Zkus to znovu! Křičím tiše. Přetáčím se na druhý bok. Pomalu ale jistě upadám do zapomění. Znovu. Nechávám se unášet pocitem lehkosti. Hudbou ticha, která má být brzy přerušena. Znovu. Zkouším to. Nejde to. Vědomí mě sžíra. Jsem svázaná. Opět se ozýva v prostoru vedle mě. Tak dotěrný, tak neodbytný. Zkouší to stále dokola. Až do doby, než dožene můj pocit zodpovědnosti. Nakonec utichá s vědomím vítězství. A já nadobro procitám.

 

TT- Vím, avšak vědět nechci

4. září 2015 v 23:29 | Verča.. |  Téma týdne
Je lepší nevědět?

Je lepší nevědět,
že s jinou každou noc trávíš.
Tím mě trápíš, to víš
a nic s tím neděláš.

Obtížně hledám slova,
která vystihly by můj žal.
tu chybu, však opakuji znova,
Tobě já poddávám se dál.

Po nocích o Tobě sním
a ty sníš o jiné.
Všichni říkají, že láska pomine.
Já tomu nevěřím.

Násilím navádím svou mysl,
aby netoulala se dál.
V nevědomosti hledám smysl,
vím, nejsi můj král.

Je lepší nevědět.
Kříž na prsou mám.
Vím a mám na duši šrám.
Je lepší nevědět,
že nechodím k Tobě,
…ale k Vám

Bohužel, já vím.


TT - Nic není nemožné

27. srpna 2015 v 20:25 | Verča.. |  Téma týdne
Mít rád vs. milovat

Spletená je navždy.
Na protest vlastnímu přesvědčení.
Jiskra, která nezahřeje,
vidí plamen tam, kde není.

Poblouzněná navěky.
Napříč vlastnímu svědomí.
Kapka, žízeň nezažene,
myslí, že hráz prolomí.

Odevzdána nastálo.
Brání se svému vědomí.
Kopřiva, která se bojí,
sílu krásy přelomí.

Spoután je navždy.
Přes intenzivní podezření.
Vánek, který nemá sílu,
spřádá velké představení.


Duše, která láskou přede.
S rozumem svou hádku vede.
Vše, co se být nemožné zdá,
v jejích očích snadno svede.
Duše omámená.
 


TT - Nový experiment šíleného vědce

16. srpna 2015 v 11:25 | Verča.. |  Téma týdne
Vnitřní démon

S přicházející nocí ulice ožila. Ze všech stran se ozývala hlasitá hudba a také smích doplněn cinkotem lahví plných ethanolu. Lidé chodili ve skupinách i samostatně a neměli ani potuchy o tom, že jsou pod dozorem. Chtěli se jen bavit, zabít žal. Nic jiného už je nezajímalo. A tak si jistý muž, vědec v bílém plášti ukrývající se na střeše činžovního domu, vybíral své oběti.

Kluby se plnily. Hilary, Samuel a Viktorie, již posilnění Metaxou, mířili ke klubu Teulis. Bylo to místo, kde trávili každou sobotní noc. Hil a Samuel tančili ploužák, zatímco Viki do sebe nalévala již pátou sklenku Metaxy. Obvykle tolik nepila. Nelíbil se jí pohled na lidi, kteří byli opilí až příliš včetně jí samé, ale tentokrát jí to bylo jedno. Ve čtvrtek zjistila, že jí je její přítel nevěrný. Ještě mu neřekla, že o tom ví. Požádala Hil, aby jí před ním zapřela, jinak by tu byl dnes s nimi. Rozhodovala se, co dál.
Dýdžej změnil repertoár písní z populárních na drumy. Těsně před tím, než se Samuel a Hil vrátili ke stolu, rozbolela Viktorii hlava, a tak se vydala na toalety. Muž, který stál opodál, se za ní začal prodírat skrz tančící dav. Udržoval si dost velkou vzdálenost, takže si ho nemohla všimnout. Vypadal elegantně, na první pohled přitažlivě, ale jeho úmysly už tak čisté nebyly.
Když otevřela dveře, jako první zamířila k umyvadlu. Z těžka se o něj opřela. Pustila vodu. Opláchla si obličej, a když zvedla tvář, uviděla v zrcadle třesoucí se dívku. Krčila se u zdi v kabince bez dveří. Dopotácela se k ní a opřela se o stěnu, aby nabyla rovnováhy.
"Chceš nějak pomoct?"
Dívka měla krátké černé vlasy, rozježené na všechny strany. Po rukou se jí táhlo tetování hada a na krku se jí houpal náhrdelník s přívěškem jejího jména.
"Vzduch." Zasípala s těží Lea. Pod očima měla rozpitou černou řasenku.
Viktorie jí pomohla na nohy. Sama se na nich sotva udržela, ale i přesto se jí podařilo vyvést Leu ven. Vyšly zadními dveřmi, přešly cestu vedoucí do parku a sedly si na lavičku.
Lea se stále třásla. Potřebovala svoji dávku. Po té, co se stala svědkem toho, jak její matka zavraždila jejího otce, začala brát drogy. Nevěděla, jak jinak se s tím vypořádat. Udat vlastní matku nechtěla, a tak raději sama spadla až na dno.
"Lepší?" Zajímala se Viki.
"Jo, dík." Šeptala Lea s pohledem upřeným k muži, který se k nim blížil. "Hele." Ukázala tím směrem.
"Fešák."
"Celkem."
"Celkem? Elegalantní sex bomba." Začala se bláznivě řehtat. Alkohol jí stále koloval v žilách.
Muž mezitím došel až k nim.
"Dámy," Smekl cylindrem na pozdrav. "můžu si k vám sednout?"
"Jen pojď, kocoure." Zavrněla dlouhovlasá blondýnka. Lea ho ignorovala. Muž se však ani nehnul a měřil si obě dívky pohledem. Poté se posadil na lavičku, která stála naproti té, na níž seděly dívky.
"Není nad čerstvý vzduch."
"Jo." Viktorie i Lea byly v mírném napětí. Ticho se prodlužovalo.

"Kde sakra je?" Uběhly dvě hodiny od doby, kdy Viktorie odešla, aniž by cokoliv řekla svým přátelům.
"Třeba šla domů."
"A nic nám neřekla? Blbost."
"Najde se, neboj." Uklidňoval Samuel svou dívku, i když si tím nebyl vůbec jistý.
Znovu prohledali každý kout. Nebyla nikde v klubu, ani před ním.

"Chcete taky?" Zeptal se muž, když si do úst vkládal tabletku. Jedinou, která byla v balení neškodná.
"Ať je to cokoliv." Lea k němu natáhla ruku. Byla v tom už zběhlá a potřebovala další svinstvo. Měla absťák a prázdnou peněženku, takže to pro ni byla nabídka, kterou by neodmítla.
Viktorie se tvářila nedůvěřivě a chvíli se zdráhala. Lea už měla tabletku v sobě.
"Je to lék na všechno." Upřeně jí pozoroval. "Ale jestli nechceš." Pokrčil ledabyle rameny, jako by mu na tom nezáleželo. Jen před několika málo hodinami drogu dokončil a teď ji potřeboval na někom vyzkoušet. Kdyby byla Viktorie střízlivá, nikdy by nekývla, ale teď byla situace jiná. Její láska ji zranila a alkohol zatemnil mysl. Natáhla k němu ruku. Když tabletku spolkla, muž se zvedl a odešel. Šel zpátky na střechu, odkud měl dobrý výhled na obě dívky a čekal, až začne vnitřní ďábel účinkovat.

Samuel a Hilary svou kamarádku stále hledali.
"Tam je!" Hil ji jen letmo zahlédla v parku. Okamžitě se tam rozběhla a Samuel ji následoval.
"Kde jsi sakra byla?! Víš jaký jsem měla strach? Hledáme tě už tři hodiny. Nemůžeš se jen tak sebrat a.." Zarazila se, když viděla její prázdný pohled. Sam s hrůzou sledoval, jak Lea v rukou drží malého ptáčka. Byl celý od krve a pomalu přestával dýchat.
"Viki?" Chtěl po ní vysvětlení.
"Viktorie, kdo je to?" Viktorie neodpovídala. Dokonce ani nepoznávala své přátele. Žíznila po krvi. V rukou se jí blýskla čepel dýky. Byla pod nadvládou drogy, stejně, jako druhá dívka.
Lea se postavila za ně, aby jim zablokovala cestu k úniku. Okolo nich se táhla hustá alej stromů.
"Viki, co to s tebou je?" Sam s ní chtěl zatřást, aby ji probral. Viktorie však máchla dýkou. Nečekal to. Sice ji nepoznával, ale ani náhodou ho nenapadlo, že by byla jeho kamarádka hrozbou. Z tepny na jeho krku, začala stříkat krev. Samuel padl na kolena. "Uteč Hil." Když ji však viděl, věděl, že ho neposlechne. Jeho srdce přestalo tlouct. Místo toho, aby ho Hilary poslechla, jen stála a byla v šoku. Zatím jí nedocházelo, že její přítel zemřel. Než se stihla vzpamatovat, vzala si ji na starost Lea. Na trávě ležela lopata. Vzala ji do rukou a kývla hlavou k Viktorii. Viktorie popadla svou kamarádku a přitiskla jí zády ke stromu. Lea ustoupila o tři kroky. Pak se rozběhla a prošpikovala Hilary pod krkem. Hilary zůstala přišpendlená ke stromu, s očima otevřenýma dokořán.
Pak Vnitřní démon přestal účinkovat. Lea i Vikrorie padly k zemi, na pár vteřín se nic nedělo,pak se probraly. Obě byly od krve. Obě se třásly. Viktorie zvedla tvář a začala křičet, když uviděla své přátele mrtvé. Pak se rozbrečela.

Muž, spokojen se svým výtvorem odešel.

Druhý den ráno našla policie v parku dvě mrtvá mladá těla. Chlapce a dívky. Opodál našli dvě dívky utopené. Když Viktorie s Leou uviděly, co provedly. Nedokázaly se s tím smířit a ještě toho dne skočily z mostu do rozbouřené řeky.

TT - strašidla pod postelí

29. července 2015 v 10:40 | Verča.. |  Téma týdne
Přichází noc
rozum se vzpouzí
jsem tady sám
strach ve mě se vzbouzí

Přichází noc
mé tělo se třese
co dělat mám
když smrt na mě se snese?

Přichází
Strašidla ze záhrobí
strach ve mně násobí
mysl si podrobí
strašidla ze záhrobí
pozlobí
a jdou pryč!

Z pod postele lezou ven
myslím, že není to jen sen
přes den tu nejsou však teď?

Přišla noc
mám strach ze stínů
kolem mě
ze strašidelných zvuků
v mém domě

Přišla noc
přišel jejich čas
zlámou mi vaz
pokud pomoc nepřijde včas

Přichází
Strašidla ze záhrobí
strach ve mně násobí
mysl si podrobí
strašidla ze záhrobí
pozlobí
a jdou pryč!


Zákeřná stvoření, jež zjevují se v noci a přes den se chovávají pod postelí!

Lenivá k zoufání..

24. května 2015 v 20:09 | Verča.. |  články
Chtěla jsem něco dělat. Nebavilo mě jen tak sedět v křesle a nečinně zírat do zdi. Přestože pro mě bylo dosti namáhavé se zvednout, donutila jsem se. Lenost mě však provázela na každém kroku. Na procházce v lese i doma za klavírem. Postrádala jsem jistý elán, nadšení pro věc. Hrála jsem a hru jsem doprovázela i falešným zpěvem. Nikdo mě neslyšel. Bohužel jsem to nevydržela dlouho a za chvíli jsem se opět ocitla na sedačce s tupým pohledem v před. Nemám ráda takové stavy. Začala jsem psát. Článek o ničem, řekla bych. Jen odrážel mou vnitřní stránku. Přemýšlela jsem nad tím, jak je můj život strohý. Každý má co dělat, ale já sedím doma. Sama. Mohla jsem si za to sama. Jak se říká, každý svého štěstí strůjce. Stačilo by, najít si činnost, která by mě zabavila. Něco smysluplného. Co jsem získala pohým sledováním času? Pozorováním toho, jak se žene vpřed? Nic. Další den, který jsem jen promrhala. Teď už se nedá vzít zpět. Těším se do postele.

TT - Světlo na konci lednice

21. dubna 2015 v 19:45 | Verča.. |  Téma týdne
Je to už týden, co můj zrak naposled spatřil světlo světa. Celých sedm dní strachu a zármutku. Bloudím labyrintem do kterého mě uvrhl sám ďábel. Sotva se vleču a žízeň zaháním vodou z kaluží. Už ani nevnímám její odpornou chuť. Kdy tohle s skončí? Kdy naleznu klid? Kolem mě se táhnou vysoké, kamenné zdi.Tak vysoké, že nevidím jejich konce, ikdyž to je nejspíš zapříčiněno tmou, co tady vládne. Každou chvíli se cesta dvojí a já jsem nucena rozhodnout, které vyjdu vstříc. Už nad tím nedumám. Už nevím kde je nahoře a dole.
V mém žaludku panuje neutišitelná bouře a já už nějakou dobu vážně přemýšlím nad řešením. Rozhodnuta při pohledu do očí, které na mě vyděšeně třeští z těla zubožené myšky. Krčí se v koutě a má strach. Tak malá a křehká. Bezbranné maso. Mé tělo se opět hlásí. Mám hlad. S pohledem šelmy sleduju svou kořist. Pomalu se plížím blíž. Kdyby mi fungoval mozek a já začala přemýšlet nad svými činy, pozvracela bych se. Stačí jeden pohyb a už v rukou svírám malé tělíčko. Pod palci cítím tep jejího srdce. Kdy naposledy jsem jedla? Vystrašeně se na mě dívá a mi přitom opět zakručí v břiše. Přímý pohled z očí do očí. Dvě světýlka uprostřed tmy. Zavírám své a zhluboka dýchám. Sbírám odvahu. Plna síly oči znovu otvírám...
A pak.. jsem oslepena oslnivým světlem. Co to? Světlo na konci lednice. Zamrkám abych se vzpamatovala. Rozhlédnu se kolem jestli mě nešálí zrak. Ne. Vidím dobře. Z rukou mi vypadne cosi studeného. Polekám se a uskočím. Makrela, kterou jsem kupovala na zítřejší oběd se teď nevinně valí na zemi. Uff. S úlevou a vyčerpáním běžím zplátky do své postele.

TT - Životní poslání

11. března 2015 v 20:59 | Verča.. |  Téma týdne
Proč zrovna já? Tápu v nevědomí. Hledám tu správnou odpověď. Proč dostala jsem šanci k žití? Jen potácím se beze smyslu, tam a zase zpátky, jako míček odrážející se mezi pružinami. Tam a zase zpátky. Čekajíc až ta pružina nevydrží nápor tolika nárazů. Míček pak vybočí z cesty stále stejných zítřků. Stejně tak já čekám až se můj život posune dál. Čekám na znamení, které mi ukáže cestu. Které mi prozradí tajemství mého bytí. Celková existence je hodna k zamyšlení. Vede k jediné otázce. Proč?
Jsme jako stádo ovcí.. mravenci v mraveništi. Jména několika vyvolených budou nadále přežívat pro další a další generace a zbytek? Bude zapomenut. Naše činy, naše chyby, naše povaha. Co po nás zbyde až se odebereme do neznáma? Nic. Tak ptám se znovu, proč tady jsem? Abych jen přežívala? Abych jen doplnila mezeru v řadě? Stále hledám. Stále tápu. Odpověď nepřichází. Co je napsáno v čáře osudu, která mi byla přidělena? Nezbývá nic jiného než čekat. Čekat a hledat i nadále.

TT- Svět z plastu

4. března 2015 v 20:24 | Verča.. |  Téma týdne
Právě odbyla půlnoc. S posledním úderem kostelní věže se za okny zvedl silný vítr. Píšťalou krysaře nabádal k tanci vše, co se mu připletlo do cesty. Vysokou trávu.. Větve seschlé jabloně.. Ptactvo, jež se marně snažilo odporovat. Skrz zataženou oblohu prosvítala měsíční zář úplňku.
Netuším, co přesně mě fascinovalo na tomto pochmurném počasí. Vím jen, že jsem nedokázala odvrátit zrak. Seděla jsem na stole v kuchyni, s bosýma nohama, a sledovala noční párty, jež venku panovala. Vítr je dokonalým muzikantem. Chórem, kterým obohacoval dění venku, dodával obrazu tu správnou atmosféru.
S úsměvem na rtech jsem seskočila ze stolu a nechala se unášet představou, která se mi zrodila v mysli. Do okna jsem postavila rádio. Naladila jsem stanici. Hráli rockové balady z osmdesátých let. Okno jsem otevřela. Vítr si nebral servítky a okamžitě jím začal lomcovat. Naklonila jsem se přes okraj a shlédla jsem dolů. Tráva. Dopadnu do měkkého.. prolétlo mi hlavou. Skočila jsem. Hlasitý smích se nesl za mnou. Padala jsem neobvykle pomalu. Vítr mě nadnášel a já měla pocit, že letím. Začala jsem tančit. Dlouhé vlasy, které jsem nechala rozpuštěné, divoce kopírovaly pohyby mého těla.
Vítr náhle ustal. Vše kolem utichlo. Znepokojeně jsem se rozhlédla kolem. Nic nevysvětlovalo tu náhlou změnu. Hrobové ticho setrvávalo. Minutu.. Dvě.. Nedokázala jsem se pohnout. Polilo mě horko. Zmocnil se mě strach.
Blesk! "Sakra.." Začala jsem počítat. "Jed.." Rána! Hrom udeřil tak náhle, a tak blízko, až jsem poskočila. Vyděšeně jsem vzhlédla vzhůru. Kdesi v dáli, hodně, hodně vysoko jsem zpozorovala, cosi. Nebyl to déšť, ani sníh, dokonce ani kroupy. Blížilo se to rychle. Nakonec to dopadlo k zemi, následováno další salvou. Bylo to modré barvy. Sehnula jsem se k té podivné směsi. Zvláštní. Tekutina rychle nabírala hmotného charakteru. Plast? Zrychlil se mi dech. S nepříjemnou předtuchou jsem opět vzhlédla k obloze. Roztavená slitina mě udeřila do tváře. Následovaly ji další a další chlustance. Strhla se hotová smršť. Než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem uvězněna pod souvislou vrstvou. Já a vše kolem. Šířilo se to jako morová epidemie.
Hmota, která ulpívala na mém těle, začala tuhnout. Nohy jsem již měla přikované k zemi. Snažila jsem se ze sebe ten hnus setřást, ale nešlo to. Stála jsem uprostřed minového pole. Jako socha vytesaná z ledu. Stromy, louky, náš dům.. Všichni byli zajatci morové rány. Vše pokryté plastem. Ulice, města i já. Myšlenky zapříčiněny panikou a strachem byly mé poslední.

TT - Útěk před smrtí

4. ledna 2015 v 18:22 | Verča.. |  Téma týdne
Dohání mě k šílenství,
že ďáblu patří má duše
tak utíkám do úkrytu
a ohlížím se v kuse

Dohání mě k šílenství
představa blízké smrti
teď doufám, že mě zachrání
útěk do jiné čtvrti

Tam krčím své tělo zbaběle.
třesu se, propadám strachu
Dokola zoufale drmolím.
Proč ocitl jsem se v krachu?

Já hloupý, věřil jsem,
že podpisem vše zpravím.
Však začít si s temnotou
to nebylo tím pravým

Vzhlédnu a smrt stojí nade mnou
hází na mě svůj hábit
v mžiku k ďáblu mě odnáší
jeho rukou jsem zabit.

Duše vznáší se nad tělem
pomalu k peklu se snáší
poslední jiskřička naděje
nenávratně se zháší

Kam dál