Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Klavírista v nesnázích (2)

14. března 2013 v 18:14 | Verča.. |  Ona, tak jiná.. On, tak dokonalý..
Probudilo mě ranní slunce. Minulá noc byla zvláštní. Mám pocit jako by se něco událo, ale má paměť mi vypovídá službu. Zamířím do koupelny vyčistit si zuby a potom si dám snídani. "ááá" Při pohledu do zrcadla mě zasáhne nepříjemné zjištění. Můj krk, který obvykle zdobí řetízek s přívěskem, teď zeje prázdnotou. Jako zrychlený film se mi přehrála událost z minulého večera.
Místnost s klavírem. Klavírista jež hrál krásnou píseň a ledově působící žena. Na nic jsem nečekala a vydala se hledat budovu, která mě včera vtáhla do sebe. Celý den utekl a budova jako by se propadla do země. Rozhodla jsem se, že si zajdu dát něco k snědku. Vešla jsem do kavárny "Na rohu." Celkem útulná místnost s vínovými stěnami a bílým nábytkem. Sedla jsem si ke stolu u okna.


Přišel ke mě číšník a když jsem mu pohlédla do tváře a chtěla si objednat muffin, spatřila jsem klavíristu ze včerejška. "Co to bude?" zeptal se. "co-co-co, co tady děláš?" Vykoktala jsem inteligentně. "Pracuju, nevidíš?" "Tak si dám muffin a sprite." Objednala jsem a chystala se ho pohltit přívalem otázek. "Vyčkej." Odpověděl na nevyslovenou otázku a odešel. Má mysl se točila jak na kolotoči. Přinesl mi můj muffin a nezdržel se u mě ani chvíli. Dojedla jsem, zaplatila a když jsem se vydala k odchodu ani ke mně nevzhlédl pohledem. Nasupeně jsem rozrazila dveře, ale domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem zamyšleně procházela ulicemi. Najednou jsem uslyšela hádku. V podlouhlé uličce mezi domy jsem uviděla dvě povědomé siluety. Ženu a muže.
Pomalu jsem se k nim přibližovala, abych byla na doslech. "Ale oni si... .... ... příjdou.... ... nezabráníš." Řekla silueta ženy. "Musím.... .... až ... ... připraven." Slyšela jsem jen útržky a štvalo mě to. Tak nějak jsem v siluetě muže poznala klavíristu. Žena byla také ze včerejška. Krapet jsem se přiblížila ještě blíž a schovala se za kmen stromu. Tma mi hrála do karet. "Lukrécie, vrať mi ten řetízek." žena zvaná Lukrecie se na něj pobaveně podívala. "Nač tobě by byl?" "Ale notak, nemůžeš přece chtít ublížit tomu nevinnému děvčeti." Její pohled se stočil ke kmeni, za kterým jsem se schovávala. Nemohla mě vidět, ale přesto jsem cítila v zádech bodavý pocit.
"Ale jistěže mohu. Buď já a nebo oni, co na tom záleží. Je to nicka, která níkdy nepozná moc tohoto předmětu a já ho nemůžu využít, dokud bude žít." Klavírista zmizel a vzápětí se objevil za Lukrécií. Chtěl ji z krku strhnout můj řetízek. Lukrécie to očekávala a s neskutečnou silou ho srazila k zemi. Pak vytáhla dva stříbrné provazy, které nesly podobu dvou hadů. Nejspíš to byla velice zmodernizována replika obyčejných pout, ovšem netuším na jakém principu fungovaly. Než se neúspěšný zachránce mého řetízku stačil vzpamatovat z krutého nárazu, tak ta krutá žena jednou rukou vzala klavíristu a vyzdvihla ho k mohutné větvi stromu a druhou mu svázala svými hadími provazy ruce tak, aby visel na větvi.
"Já tě zničím." Řekla mu klidně a rozplynula se v prach, který uletěl. Jakmile osaměl, vyběhla jsem ze svého úkrytu. Doběhla jsem ke stromu, na kterém visel. "Slyšela jsem část vašeho rozhovoru." Shora na mě promluvil: "Tak aspoň víš, že si musíš dávat pozor. Pomůžeš mi?" Přemýšlela jsem jak ho vyprostit ze spárů provazů, jež ho vzaly do svého zajetí.
"Vydrž." Vyběhla jsem z uličky, rozhlížela se kolem a hledala něco, čím bych mu tak mohla pomoci. Opodál ležel opřený o stěnu jakési schátralé budovy žebřík. Vydala jsem se k němu a všimla si, že dveře do chajdy jsou pootevřeny. Uvnitř bylo spoustu nářadí. V kaslíku jsem našla pilku na železo, a tak jsem ji vzala s sebou. Se svými trofejemi jsem se vydala zpátky za klavíristou.
"No konečně." Ozvalo se když jsem se přibližovala. Nekomentovala jsem to a položila žebřík k větvi a opatrně vylezla k němu. Pilkou jsem se snažila přeříznout pouta, jež ho svazovala, ale bylo to zbytečné. "Nejde to přeřezat." Oznámila jsem. "Samozřejmě že ne, jsou velmi mocná." Něco mě napadlo. "Tak já uřežu tu větev." Nečekala jsem, zda se můj nápad shledá s úspěchem a začala jsem pilovat. Větev se zřítila na zem i s klavíristou. "Sakra, ženská logika." Zaklel. "Raději bys snad visel nahoře? Jinak dík by neuškodil." Namíchla jsem se. "Děkuju a omlouvám se, mám zlost na tu sépii." Doprovodil mě k domu a cestou jsme si povídali. Jak jsme došli na místo napadlo mě. "Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?" Křivě se usmál. "Jsem Samuel." Řekl a odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marsi Marsi | 15. března 2013 v 19:48 | Reagovat

tak to je dokonalé :D

2 Zuzka Zuzka | Web | 16. března 2013 v 12:13 | Reagovat

Zajímavá povídka. Napínavá :o)

3 Verča... Verča... | Web | 16. března 2013 v 12:21 | Reagovat

[1]:
       DĚKUJI ;)
[2]:

4 Veruuu Veruuu | E-mail | Web | 16. března 2013 v 16:22 | Reagovat

Jé, to bylo krásný. :) Moc se mi povídka líbila. :3

5 Zrozená v (k) temnotě Zrozená v (k) temnotě | Web | 16. března 2013 v 18:24 | Reagovat

Pěkné :) Těším se na pokráčko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama