Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Duben 2013

Proč zrovna já?

22. dubna 2013 v 21:39 | Verča.. |  Téma týdne
Pohlédla jsem zpříma do jeho čokoládově hnědých očí a podlehla nutkání vyslovit tu otázku, která mě už delší dobu zžírala. "Proč zrovna já?" Byla jsem šťastná to ano, ale stále jsem nemohla pochopit co na mě vidí, čím jsem si jeho přízeň získala. Nervózně jsem čekala na jeho odpověď. Věděl přesně na co se ho ptám. Pak spustil. "Proč? Proč zrovna ty? Protože ty jsi mi otevřela srdce. Když jsem tě poprvé spatřil, nemohl jsem tě vytěsnit z mysli.Ty jsi jediný exponent z celé galerie charakterů, který se s žádným nestotožňuje. Ty jsi perla mezi bodláky. Protože tvůj úsměv mě vždy zahřeje u srdce. V chmurných dnech mě dokážeš rozesmát. Protože dokud nespatřím tvou tvář, tak pro mě nevýjde slunce a kdyby se ti něco stalo? Můj život by skončil a ubíral by se v nekonečných mukách. Nepochybuj o sobě, pro mě jsi dokonalá." Doslova jsem se roztékala blahem pod náporem tak krásných slov. Z očí se mi linuly slzy štěstí. Nořila jsem se hloub a hloub do jeho očí. Své rty zvlnil do něžného úsměvu, které záhy spojil s mými. Nechala jsem se unášet naléhavosti polibku, který ve mě probouzel vzrušující žár. Jako by byl stvrzením naší společné cesty do budoucnosti.

Na přelomu emocí (6)

21. dubna 2013 v 20:24 | Verča.. |  Ona, tak jiná.. On, tak dokonalý..
Před očima se mi rozprostřel velký prostor. Temnota, jež se objevila již za jízdy, zde nepolevila, ba naopak. Vše jí bylo zahaleno a já viděla sotva na krok. Šli jsme velice rychlou chůzí a Tony mě vláčel za sebou, jako hadrovou panenku, jako bych nebyla schopna jít sama. Měla bych mít strach. Vážně bych ho měla mít, ale ten přehlušoval vztek na ty dva. Můj výraz by se dal přirovnat k rozzuřené vačici.
Raději jsem začala prozkoumávat okolí, kterým jsme procházeli. Velice úzká chodba se táhla kolmo ke kolejím. Chodbu prosvětlovaly pouze šlahouny, jež byly prorostlé stěnou a vydávaly mírnou zář. Nic podobného jsem v životě neviděla. Byla jsem uchvácená, i když to nejspíš v tuto chvíli bylo nepatřičné.Po chvíli jsem z dáli zaslechla zoufalé sténání a prosby o pomoc, které se hlasitě rozléhaly. Jakoby někdo ucítil, že zde je i někdo jiný, kdo by mohl pomoci. Chtěla jsem zastavit, ale nebylo mi to dovoleno, přesto že Tony mě už dávno pustil. Chtěla jsem křičet, ale jako bych měla ústa zalepená. Tento fakt mě zmátl. Pokusila jsem se zpomalit. Nešlo to. Zrychlit také ne. Musela jsem mlčky kráčet tempem, které stanovili mí únosci. Frustrovalo mě to.
Vyšli jsme z chodby a já pocítila, jako by ze mě spadla svazující pouta.

Přání k dobré noci

18. dubna 2013 v 17:11 | Verča.. |  poezie
Už chystáš se ulehnout, vstoupit do snové říše.
nesmíš však podlehnout, noční můry chtíče.
sny občas kruté se zdají, a neklidnou noc přinést chcou
někdy však krásu přinášejí, snad ty projdou myslí tvou.

Proto spánek posílám, ať ti dá noc dosti klidnou
Proto snu poroučím, ať ti nastaví tvář vlídnou.
Proto noční můru prosím, ať dál zmizí s myšlenkou zlou
a všechny živly posílám ať únavu tvou zaženou.

Květy vštěpující kouzlo jara

15. dubna 2013 v 17:56 | Verča.. |  Téma týdne
Hledí z okna na probouzející se přírodu. Na květiny, které se otevírají v rozkvětu do různých barev během chvíle. Květy postupně pokrývají stróhé stromy, kterým vštěpují kouzlo jara. Poslední zbytky bílé pokrývky se mění v kaluže vody od nichž se odráží paprsky slunce, které postupně vysouší mokré chodníky a cesty. Ulice a parky se zaplňují lidmi, které ven vytáhl žár slunce.
Ona poslouchá rádio z něhož vychází letní písně. To vše jí do žil vlévá pozitivní energii a ona se musí úsmívat. Tak jako měsíc nad páchnoucím hnojem bez smysluplné příčiny. Cítí se jako znovuzrozená, neschopna jen stát na místě jako solný sloup. Tóny písně ovládají její rty natolik, že začne zpívat společně s rádiem. S pocitem eufórie, jež ji naplňuje sleduje dění venku.
Malé ratolesti přepadl chtíč na zmrzlinu a rodičům nezbývalo nic jiného než se podvolit. V tak krásný den nebylo těžké je přesvědčit. Postarší lidé zaplavili parky svými pejsky.
Už nemohla dál setrvávat jen v okně. Emulze květů, které již vykvetly, i ji pohltila a společně se sluncem ji donutila vyjít ven.

Čas

12. dubna 2013 v 18:10 | Verča.. |  články
Mou mysl zahalila bezůtěšná touha.Touha manipulovat s časem, ovládat jej. Chci ovládat ten časový horizont, jež pluje si tempem v nelogickýchsouvislostech, které chápe jen on, jak se mu zachce.
Chci se zmocnit té schopnosti zastavit jej, či alespoň spomalit v určitých chvílích. Vynásobit byť jen dvěma každou minutu. Čas, ten proklatý čas, který stačí jen částečce lidí. Jeden má tendenci nepromarnit z něj ani vteřinu a snaží se zaplnit každou skulinku v něm. Druhý však neví jak s ním naložit. Jen čeká než si zaneprázdněný najde čas i pro něj. Do té doby se táhne, však potom? Uběhne ve vteřině. Kdybych mu však dokázala velet, pak by nehrál žádnou roli. Pak věděla bych zda je tou pravou příčinou..

Malá dáma 2

9. dubna 2013 v 21:57 | Verča.. |  články
Vlasy ji vlajou ve větru. Její šaty teď jsou bílé, jak čerstvý sníh, co prvně napadne v zimě. Slunce ji pálí do zátylku a ona se prochází bosa v čerstvě posečené trávě s úsměvem na tváři. Z okna sousedního domu, na ni zasněně kouká medvídek. Uběhlo sotva pár dní, kdy mu věnovala první tanec a kdy poprvé dostal odvahu na ni promluvit. Od té doby ji však pozoroval z dáli. Usedla do zelené trávy, kterou pokrývalo tisícero malých kvítků. Jeden bílý kvítek utrhla a dala si ho do vlasů. Perfektně se hodil k šatům, jež měla na sobě. Slunce v ní vyvolávalo pocit eufórie. Ulehla. Jen na chvíli, na chvíli si odpočinu. Pomyslela si. Po chvíli ji však pohltil spánek. Z dáli to však vypadalo, jak kdyby upadla do mdlob a medvídek dostal strach. Vyběhl z domu a zamířil přímo k ní. Když se dostal dostatečně blízko, tak rozpoznal, že jen spí. Je okouzlující. Prolétlo mu hlavou. Usedl a pozoroval ji a také hlídal, aby se snad někdo neodvážil této křehké krásce ublížit. Uběhla hodina. Dvě. Otevřela oči a trochu spanikařila. Chvíli trvalo než se probrala a uvědomila si, že se procházela a na chvíli si chtěla lehnout. Pak ucítila v zádech něčí pohled. Otočila se a spatřila dvě očka, které okamžitě rozpoznala. Usmála se a na tváři s jí objevil ruměnec. "Usla jsem." Úsměv ji opětoval. "Dával jsem na tebe pozor." Pak se zvedla, stydlivě se zasmála a ladnými skoky se rozběhla do svého paláce.

Nedočkavost

8. dubna 2013 v 17:38 | Verča.. |  Téma týdne
Srdce mi buší, když si uvědomím, že je to již brzy. Mám pocit, že se blížím k bláznovství, že do té chvíle nevydržím. Srdce mi buší ještě víc, když si uvědomím, že čekání může přijít nazmar. To očekávání. Očekávání na chvíli jež má nastat. Někdy je lepší než sama chvíle, na kterou čekám.
Proč? Protože ona chvíle, které se nemůžu dočkat, uteče jak mrknutím oka. Zmizí tak rychle, jako voda jež ve vteřině proteče mezi prsty. Uteče a zbyde po ní jen vzpomínka. Uteče a pak ucítím pocit prázdnoty, jež se bude drát z hloubi duše. Potom zase dlouhou chvíli nebudu vědět kdy se podobná událost zase vyskytne. Těch pár dní předtím, je k nevydržení, ale aspoň vím. Vím a pevně věřím že má víra není zbytečná. Že nepříjde opět nějaká komplikace. Tentokrát už ne. Tentokrát to výjde. Stále v duchu opakuji pořád dokola.
Buším prupiskou do stolu a jsem zabraná v myšlenkách. Myšlenkách na den co má nastat. Nevnímám že na mě někdo mluví. Nevnímám nic, s přihlouplým úsměvem hledíc do bílé zdi. Otázka, jež na mě byla již po třetí směřována mě konečně vytrhne. Co se děje? Zeptám se ve snaze zjistit oč jde, kterým směrem se debata ubírá. Všichni se zasmějí, tak si zakryju obličej rukama a zamručím, jak jsem hrozná. Ale se smíchem se přidám také. Ano. Učiněný blázen.

Pokračování?

6. dubna 2013 v 21:26 | Verča..
Na přání Zrozené v (k) temnotě a Ronnie napíšu pokračování k jednomu článku.
Vyberte si sami k jakému. Napište prosím do komentářů, ke kterému mám pokračování sepsat.
A všem velice děkuji za krásné komentáře, jež píšete k mým článkům.

Ve cloně

5. dubna 2013 v 23:15 | Verča.. |  články
Sedí. Sedí v čajovně a oddává se chvilce, kdy všechny její starosti odpluly. Je tam sama a vůbec jí to nevadí. Rozhodla se neřešit názory ostatních na její chování. Rozhodla se odpočinout si od své mysli, jež ji stále zatěžovala svou vtíravostí. Nelítostně jí připomínala bolestné chvíle, jež v nedávném čase zažila. Ale už dost, řekla si. Dost útrap a bolesti. Objednala si konvičku s čajem a vodní dýmku s jahodovou příchutí. Do hrnku si nalila čaj, který nesl název Havaj. Linula se z něj horká pára spájená se sladkou vůní ovoce. Ta se kolem ní rozprostírala a zajišťovala blažený pocit. Natáhla do sebe páru z vodní dýmky, ta měla sílu. Do úst se jí dostalo trochu popela z uhlíku a mírně to zaštípalo. Za krátkou dobu si ovšem zvykla a dýmka nabrala příjemnou vlastnost. Postupně ji zahalil dým. Jen seděla, popíjela lahodný čaj a vdechovala do sebe aromatický kouř. Hlava se ji trochu točila. Venek už pomalu začala pohlcovat černočerná tma. Pohledem utkvěla k vedlejší části, kde seděla parta puberťáků. Musela se pousmát, když si vzpoměla jak tu sedávala se svými přátely a smála se až do morku kostí. V čajovně se příjemně uvolnila, tak docílila zadání dnešního dne, jež si určila. Mohla jít domů.

Únos za jízdy (5)

5. dubna 2013 v 19:01 | Verča.. |  Ona, tak jiná.. On, tak dokonalý..
"Předložte jízdenky, prosím." Revizor, který přistoupil do tramvaje mě vytrhl z myšlenek, které se ubíraly událostmi posledních dnů. Byla jsem na cestě do školy, která trvala třičtvrtě hodiny. Vytáhla jsem svou jízdenku a předložila ji. Po té jsem zkontrolovala čas a po zjištění, že mi zbývá ještě půl hodiny cesty se rozhodla chvilku si zdřímnout, poněvadž v noci jsem toho moc nenaspala. Na mobilu jsem si pro jistotu nastavila budík, abych nedej bože nezaspala svou zastávku. I když pravděpodobnost, že usnu je mizivá. Zavřela jsem oči. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem nevnímala nic, jen svou mysl. Mohlo uběhnout asi dvacet minut, když tramvaj sebou začala divně lomcovat.

Šipky

2. dubna 2013 v 18:14 | Verča.. |  Téma týdne
Kudy se mám vydat? Kde cesta má má směřovat? Hledám je, snažím se je najít aby mi tu cestu usnadnily. Aby mi ukázaly směr, či možnosti které se mi nabízejí. Ovšem kde se poděly?
Hle jedna je přímo tam. Rozběhnu se k ní s očekáváním, co mi přinese za poznatek. Nic, jen šipka směřující jedním směrem. Lepší než žádná. Vydám se směrem, který udávala.
Dlouhou chvíli jsem musela jít, aby se oběvila další. Opět nesla stejnou vlastnost, žádný popisek kam cesta vede. A tak co. Šla jsem tedy do prava podle rady.
Další a další se nabízely a ukazovaly mi cestu. Já hloupá se podle nich řídila, ale měly mě jen zmást, jen obalamutit. Šlo to snadno, protože jiné řešení jsem nenacházela. Lépe řečeno jsem na jiné řešení neměla odvahu.
Když došla jsem na místo, které velká tabule označovala jako cíl, porozhlédla jsem se. Zjistila jsem, že jsem se ocitla přesně na místě, kde jsem ztratila pojem o tom, kde se vydat. Nikdo nám nemůže tu správnou cestu nalajnovat, protože neví kam chceme směřovat. Proto vždy nespoléhejme na ukazatele, ve snaze vyhnout se rozhodnutím.

Noční můra (4)

1. dubna 2013 v 19:12 | Verča.. |  Ona, tak jiná.. On, tak dokonalý..
Ploužím se jak bezduchá pokojem. V místnosti se rozléhá hlasitá hudba, aby překřičela myšlenky v mé hlavě. Ovšem ty jsou hlasitější. Stále dokola se mou myslí točí ta tajemná noční, respektivě ranní návštěva. Ten náhlý úprk z domu. Bylo to prostě dokonalé, cítila jsem se jak znovuzrozená.
Doufám že mě Sam zase příjde brzy nějak příjemně překvapit. Po obědě jsem se vrhla na úklid.
Když dům blištěl čistotou, už se schylovalo k večeru. Za ten den se neudálo vcelku nic.
Když jsem šla spát, zasáhlo mě nepříjemné vědomí. S nedělí odchází také poslední den prázdnin.
Studuji uměleckou fakultu, baví mě kreativní práce. Zítra musím profesoru Fingersonovi odevzdat esej o vzniku umění vůbec. Mám to na deset stránek formátu A4, tak snad budu mít za jedna.
Jakmile jsem usla, připlul ke mě sen. Ocitla jsem se ve víru. Šeď byla dominantou toho snu. Jediná barevná věc, která zde vyčnívala byla sýkorka, jež poletovala skrz vír tam a zpět, jak se ji zachtělo. V něm se nesl hořký zkažený zápach. Vír v sobě unášel zdechliny mrtvých zvířat, některé byly čerstvé, jiné se už pomalu rozkládaly. Já to pozorovala, jako divák v kině, který šel na hororový film.
Najednou z toho šedivého víru vyšlehla hlava a zastavila těsně před mým obličejem. Původně to bylo pravděpodobně mourovaté kotě. Ovšem teď se mu podobalo jen zřídka. Ucho mělo jen jedno a to ne úplné. Z oka mu prysčela krev, bulvy mělo vystouplé a dříve hezká tvář, teď byla vychrtlá. Zděšeně jsem vykřikla a srdce začalo tepat dvakrát tak rychleji. Začalo se bláznivě chechtat. Kdyby to ve snu šlo, upadla bych do mdlob. To mi ovšem dopřáno nebylo. Zvrácené kotě se smálo, a k němu se přidal celý vír zdechlin. "Až se probudííííš.. pchch.. otevři skřííííňku, která ležíííí vedle postele. Jááá se ti zase ozvu.. pchch." Hlava se zase vrátila zpět. Dělalo se mi špatně. Trvalo to ještě několik minut. Pak mě ta noční můra konečně propustila. Celá zadýchaná jsem se probudila a běžela rovnou na toaletu. Jakmile jsem vyzvracela všechen svůj obsah, nalila jsem si sklenici ledové čisté vody a záhy ji vypila. Pohled mi utkvěl na hodinách, zbývalo mi už jen dvě hodiny spánku. Paráda. Zbytek noci mě naštěstí sny obešly obloukem.