Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Červen 2013

Linkin Park - Castle of glass

30. června 2013 v 23:23 | Verča.. |  Hudba
Nádherná píseň od známé skupiny, která stojí za poslech.
Text je inspirován skutečnou událostí.
Malému klukovi oznámí vyslaný voják, že jeho otec zemřel ve válce. Ta skutečnost ho však neodradí od toho, aby se stal také vojákem a pokračoval tak v jeho stopách



Své reklamy pište zde

28. června 2013 v 22:55 | Verča..
Zde zakládám vymezený prostor pro reklamy, či jiné prosby nehodící se pod články.
Pokud chcete abych vám někde hlásla, či máte nějakou jinou prosbu na mě, tak vás žádám.
Pište je pouze zde. Děkuji

Slohová práce

27. června 2013 v 10:05 | Verča.. |  články
Slohová práce, kterou jsem napsala ve škole.
Na zadané téma: Tak tohle mě baví
Na zadaný útvar: Popis pracovního postupu


Jak efektině napsat článek, knihu, či jiné

literární dílo



Ze všeho nejdřív si musíte připravit: papír, či jinou plochu ke psaní, psací potřebu a pevné nervy. Když vše máte, přesuňte se na místo, které vás naplňuje a rozvíjí vaši fantazii. Poddejte se tomu místu a uvolněte svou mysl. Postupně se snažte pochytat nitky inspirace, které kolem vás budou poletovat jako svatojánské mušky. Při psaní knihy je nutné udat si žánr.
Když budete propadat panice hodinu poté, co váš papír nese stále bělostnou, neposkvrněnou barvu, nezoufejte. Zajděte si uvařit kávu, nebo čaj a vraťte se zpět. Po nějaké době vás přepadne nápad, jako blesk z čistého nebe. V tuto chvíli neváhejte, uchopte do ruky pero a nechte se vést jen svou myšlenkou. Pokud žádná nepřichází, nenuťte se oživit bílý list.
Dbejte na to, aby vaše slova nebyla strohá a suchá. Také se vám nesmí stále opakovat. Nepište v kuse a jděte se uprostřed svého velkolepého díla někam projít a nasbírat další střípky inspirace. Snažte se nekopírovat žádná díla, která jste četli, jinak vás budou lidé kritizovat.
Po návratu z procházky, kdy se vaše mysl probouzí k tvůrčí náladě, si přečtěte od začátku svá slova. Případné chyby opravte. Pokračujte v tvorbě. Vaše nálada teď bude určitě v dobrém rozpoložení. Budete se těšit z toho, kolik krásných vět z vás vypadlo. Na konci díla si dejte záležet, protože konec ve čtenáři zůstane nejdéle.
Po dokončení knihy, kterou jste psali, vymyslete název. Přemýšlejte nad ním a dejte si hodně záležet. Musí být chytlavý a zajímavý, aby čtenáře zaujal. Pokud se vám to povede, můžete si načrtnout nějaký nápad na obal knihy. Pečlivě si celý text znovu pročtěte. Jestliže jste s dílem spokojeni, dejte ho přečíst blízké osobě a zeptejte se na její názor. Když se bude líbit, úkol jste splnili.
Mne osobně baví vymýšlet různé příběhy, i když se ne vždy shledají s úspěchem.

Uvězněni v jednotvárnosti

25. června 2013 v 22:33 | Verča.. |  články
Rtuť teploměru stoupala nahoru. Nadměrné teplo ve všech vyvolávalo únavu. Nikdo nežertoval, nikdo se nesmál. Svět zabředl v rutinu. Malá dívenka z toho byla velmi smutná. Měla ráda zábavu a smích, ale nebylo nikoho kdo by se bavil s ní. Ve chvílích kdy její rodiče nebyli doma si pouštěla komediální filmy, občas si bláznivě zatančila na energické písničky. Snažila se nespadnout do monotóního života, nechtěla se jako většina lídí potácet jen z povinosti tam a zpátky a v nečinnosti čekat než příjde čas na spánek. Jako neposedné dítě toužila po nějaké akci. Navštvit s rodiči velký obchod s panenkami. Se svými vrstevníky zlobit paní vychovatelky ve školce. Ale jako by všem někdo vysál duši z těla, jako by lidé přestali vnímat krásu života. Každý den se odehrával ve stejném duchu. Všichni vstávali hned po východu slunce, oblékli se a šli do práce. Po osmi, někdy dvanácti hodinách došli domů a začali se věnovat domácím pracem. Když přišel západ slunce, šli spát.
Když se ráno holčička probudila, měla dobrou náladu. Došourala se do kuchyně a usedla za stůl k snídani. Paní a pan Roosleovi už seděli za stolem a hleděli si své snídaně. Při vzpomínce, jak vždy byla maminka energická a tatínek vytahoval z rukávu jeden žert za druhým, se jí zastesklo. Teď mlčeli.
"Mami?.. Včera mě paní vychovatelka pokárala." Zkusila v mamince rozpoutat nějaké emoce.
Oba rodiče se na ni podívali, potom se otočili na sebe, jen pokrčili rameny a zas se věnovali snídani. Dívka se zvedla ze židle a běžela do svého pokoje, kde začala plakat. Dlouhé hodiny přemýšlela, jak má získat své rodiče zpátky. Uvědomila si že podivné chování všechny postihuje jen ve dne, za svitu slunce. Když se den uchýlil ke konci a noc si převzala svou moc, pomalu vylezla z postele. Přicupitala do ložnice, kde její rodiče tvrdě spali a snažila se je vzbudit. To se jí nedařilo. Zbýval jí jeden nápad. Do kýble napustila ledovou vodu a opět zamířila do ložnice rodičů a obsah kyblíku na ně vychrstla. Oba se šokovaně zvedli.
"Drahoušku, co to pro kristovy rány vyvádíš?" Zeptala se jí maminka.
"Víš kolik je hodin?" Připojil se tatínek.
Dívence se oddechlo, ta moc která je svazovala tu už nebyla.
"Maminko, maminečko.. tatííí." Radostně své rodiče objala a ti na sebe nechápavě zírali.
"Zlatíčko pojď spát, zítra se ti nebude chtít vstávat."
"Dobře mami." Když ulehala měla trochu obavy, že ráno zase budou nečetní, ale když vstanula, všichni byli jako dřív. Byl to snad jen sen? Vrtalo jí hlavičkou, ale na odpověď nepřišla. Byla ráda, že je všechno tak, jak má být.

Smím věřit?

19. června 2013 v 23:33 | Verča.. |  články
Chtěla jsem něco napsat, ale múza asi stávkuje, tohle jsem vypotila, je to nic moc, vím, jsem připravena na oběktivní kritiku špatného hlediska.

-Padá hvězda, koukej. :Hledím do nebes na krásu janých hvězd
-Koukáš, něco si přej. :Svůj sen vkládám na zaťatou pěst

:Svůj sen, své tužby, doposud střeženy vzorně já s myslí je uvolnila
-Tak věř, tak věř. Věř že špatné rozhodnutí jsi nezvolila

:Chci doufat, chci věřit, už nic jiného mi nezbývá
-Tak běž, když chceš, odhrň ten závěs a zjisti co pod ním se skrývá

:Své přání, svůj chtíč, já vyslala jsem kamsi do neznáma
-Za krátký čas vrátí se odpověď, zda je to jen fáma

:Já váhám, já nevím, mám zvrátit to dokud je čas?
-Máš pochybnosti, tak poslouchej svůj vnitřní hlas

:V tu sílu, v tu kouzelnou moc zkusím víru vsadit
-Máš jasno, nadále už nepotřebuješ s rozhodnutím radit

Tajný spolek

15. června 2013 v 13:39 | Verča.. |  povídky
Svítá se. Nebe je jasné, jak křišťálová hladina řeky. Probouzím se a v nostalgické náladě se snažím přesvědčit samu sebe vylézt z postele. Když se mi to nakonec podaří, mé kroky směřují do koupelny. Koukám do zrcadla a hledím na svůj odraz. Vlasy mám slplihlé, sleženédo různých patvarů a ofina mi trčí do všech světových stran. Mé líčení, jež bylo včera černé a dokonalé, již neoplývá dokonalostí, nýbrž se přes noc změnilo v jednu velkou šmouhu, která převažovala pod mýma očima. Pleť mám mastnou. Včerejší make-up dal mé tváři pořádně zabrat, protože už jsem neměla sílu se večer odlíčit. Nějak stále nemůžu uvěřit událostem, které se pravděpodobně staly. Byla jsem vtažena do sekty mého přítele. Cožpak jsem mu mohla říci ne, když mě s tak kouzelným úsměvem žádal, abych mu dělala doprovod? To nešlo, mu bych neodmítla nic. Později se však ukázalo, že firemní večírek ve společenském oděvu, o kterém se zmiňoval, nebyl večírkem, ale setkáním fanatiků, kteří byli přesědčeni, že existuje nadpřirozeno.

Bezmoc

12. června 2013 v 22:46 | Verča.. |  články
Opět se dostavila i přes mé prosby. Noc plná úzkosti a zármutku, která odejde až s příchodem spánku. Mé tužby jsou nevyslyšeny, chtíč neukojen. V náručí mě svírá pouze bezmoc. Ta i přes mé snahy se z ní vymanit , byť jsou nezměrné, mě nechce ze svých spárů jen tak pustit. I tak v sobě stále nacházím odpor a nechci se s ní jen tak smířit. Však s každým dalším neúpěšným pokusem přichází čím dál větší slabost. Slabost, jež vždy zapříčiní tuhle noc. Noc kdy mi tváře omývají nezastavitelné proudy kanoucí se dolů. Kdy mou mysl zaslepí temnota a já už jen ležím a čekám na smilování v podobě spánku. Když nepřichází a já poslouchaje děšť, jež bubnuje na parapet za okny, bezmyšlenkovitě vstávám a bosa běžím ke dveřím. Vzápětí se předemnou rozprostře zamlžený nekonečný prostor. Když tak sleduju ty kapky, které se snáší z oblohy, tak slábne můj zármutek a já pociťuji zvláštní pocit. Jakoby se počasí řídilo mou náladou, jako by obloha ze sebe vydávala můj žal. Mám pocit, jakoby se okolí propojilo s mou duší a přehrávalo jí ven. Má tělesná schránka jen otupěle hledí na to co se odehrává, na svůj smutek, který se zmaterializoval. Chlad mě vytrhne ze snění a já si jdu opět lehnout. Jakmile se tak stane, zármutek opět nabere svou původní velikost. Pak mě přece jen vysvobodí očekávaný spánek.

Povodeň života

3. června 2013 v 18:22 | Verča.. |  Téma týdne
V neočekávané chvíli se bez milosti přiřítila. Smetla vše co si za život pracně vybojovala. Neměla s ní žádné slitování. Proč? Kladla si stále dokola. Proč? V koutě sesunutá ke zdi ze sebe vypouští žal. Po pár hodinách bezútěšného pláče se konečně slzné kanálky uzavřely. Teď už jen tupě kouká do protější zdi a v hlavě se jí proti její vůli rekapitulují události posledních dnů.

Začalo to velkou ránou. Jedno odpoledne, byla to středa, přišla ze školy domů jako každý jiný den. Hodila batoh s věcma za dveře a šla automaticky pro vodítko. "Ráchel." Nic. "Ráááchel!" Zavolala o něco hlasitěji, ovšem bez úspěchu. S divnou předtuchou se šla podívat na zahradu. Byla tam. Fenka zlatého retrívra se svíjela v křečích a bolestech u záhonu s bylinkami, které tam pěstovala její babička. I přesto, že ji ihned odvezla na veterinu, bylo pozdě. Ráchel neměla žádnou naději a musela být utracena.

O dva dny později už byla schopna vrátit se mezi lidi. Vydala se do školy a celkem se těšila, že uvidí svého kluka Denise. Když přišla do školy, nikdo ji nečekal, protože byla omluvena na celý týden. Zamířila do šatny a zkontrolovala čas. Denis by měl přijít za pět minut, tak se rozhodla že na něj počká. O pět minut později uslyšela nějaké hlasy a smích. Když však spatřila jejich majitele, přestala dýchat. Byla to její kamarádka Beáta v obětí Denise, který měl zrovna na práci zahrnovat její krk polibky. Proběhla kolem nich oslepená přívalem slz, které už si prodraly cestu ven. Z dálky ještě zaslechla jak ji volají.

Celý výkend strávila zalezlá v posteli a společnost ji dělalo nespočet papírových kapesníků a nudné filmy v televizi, které stejně nevnímala. V pondělí ráno ji probudila hádka rodičů, kterou následoval zoufalý a histerický pláč. Vylezla z postele aby zjistila co se stalo. Její mamka brečela a mlátila do otcovy hrudi, který ji pevně a povzbudivě svíral v náručí. Se smutkem v očích na ni pohlédl. "Babička.." Zlomil se mu hlas a ona ihned věděla co se jí snaží sdělit. "Ne. To nemůže být pravda..." Řekla a vyběhla z domu. Běžela seč jí síly stačily aby utekla tomu žalu co jí pronásledoval. Když jí po několika metrech došly síly, zabočila do opuštěné ulice a tam se u zdi svezla k zemi a poddala se své bolesti, která se skrz oči snažila vyplavit ven..