Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Září 2013

Setkání s literární postavou

19. září 2013 v 20:30 | Verča.. |  povídky
Povídka do soutěže na téma Setkání s literární postavou.

-

Při čtení Máchova Máje se mi do očí vedraly slzy. Myšlenky jež létaly Vilémovi hlavou. Přemítání o smrti, která už na něj čekala. Ty silné emoce proudily skrze každé slovo, co bylo vytištěno na již omšelé stránky knihy. Když jsem dočetla až k fázi samotné popravy, když už kat držel svůj meč v rukou, vykřikla jsem. Dost. Tohle je nespravedlnost. Plna odhodlání otevřela jsem další knihu, tentokrát bez děje. Magie a rituály. Kapitola pátá. Vyvolání. Zatáhla jsem žaluzie. Dle předepsaných pravidel, jsem rozmístila čtyři čajové svíce do kruhu uprostřed pokoje. do středu jsem dala saténový polštářek, potom jsem vzala knihu, kterou to vše započalo a její hřbet láskyplně pohladila. Po té na něj kniha s lehkostí dopadla. Postavila jsem se před ní. Zavřela jsem oči a škrtla sirkou.

Já žádám vládce knižní dimenze
ať krev co byla již prolita
vlila se zpět za zvuků mé teze.

Přistoupila jsem k první svíci a zapálila ji, rovněž tu, která stála naproti ní. Potom jsem pokračovala v přednesu.

Když v knize mu osud sepsal ortel smrti.
Dle mého názoru s nespravedlností.
Nechť ať na tento svět je zván,
ten zvaný strašný lesů pán.

Přešla jsem k další svíci, která v mžiku kdy se sirka střetla s knotem, zažehla plamenem a následně vzplála i ta poslední.
V mžiku se nad knihou rozsvítil zlatavý portál z něhož se k zemi snesl Vilém v celé své kráse. Dopadl přesně doprostřed kruhu, na místo knihy, která už tam neležela.
S nevěřícím výrazem malého dítěte jsem hleděla na ten úkaz. To já ho přivedla. To já se o něj musím postarat.
S úsměve, jsem mu potřásla rukou.
"Zdravím tě Viléme."
"Buďte zdráva. Jsem již po smrti?"
"Ne. Nepřenesla jsem se nad tvou smrtí v knize, tak jsem ti snesla další šanci k žití"
Po chvilce zamyšlení vyřkl.

"Dávám vám svůj dík, teď strašný lesů pán, bude vám zavázán."

Hraná přízeň

13. září 2013 v 21:22 | Verča.. |  povídky
Po dlouhé době jsem opět napsala povídku, je o něco delší než obvykle mívám. Možná pro tu dlouhou pauzu. Námět mi dal sen který se mi zdál. Doufám že se vám bude líbit. Přeji příjemné čtení.

Krásné odpoledne, projasněno slunečními paprsky, mě a mou kámošku Blanku vybídlo k rozhodnutí, vyjít si za nákupy do obchodního centra, které stálo nedaleko nádraží. Sešly jsme se před nádražní budovou a čekaly na vlak, který nás měl dovést do cíle. Cesta uběhla rychle a my jsme se ocitly na místě. Prošli jsme snad všechny obchody a já si postěžovala že mě bolí nohy. Čas už značně pokročil, tak že celé město pohltila tma. S taškami plnými věcmi jsme vyrazili zpátky na nádraží. Zvolili jsme cestu kolem parčíku po osvětlené cestě, usoudili jsme že to bude bezpečnější, to jsem ještě nevěděla jak šeredně jsme se spletli. Zabrané v rozhovoru jsme si nevšimli že nás celou cestu pozoruje dívný chlápek. Už jsme byly skoro za hlavní budovou nádraží, když vypuklo hotové peklo.

POPIS OBRÁZKU: Hnědý a bílý

6. září 2013 v 23:42 | Verča.. |  Popis obrázku
Slunečný den vnáší poklid do duší dvou živých tvorů. S neskrývaným potěšením hledí s upřeným pohledem vpřed. V leže se rozvalují na měkkém koberci barvy zeleně. Jeden se vyznačuje svou velikostí a čokoládový pigment pokrývá jeho tělo. Druhý se velikostí příliš nepyšní, však jeho barva připomíná čerstvě padlý sníh. Pod otevřeným nebem odpočívá velikán. Malinký se ukrývá pod starou branou, tyčící se na čtyřech sloupcích, která slouží jako odkládací místo. Jako staří přátele natočeni k sobě, jakoby spřádali slova ve věty a rozhovorem si krátili čas. Hnědý a bílý. Dva psi, dvě duše, jež prozařují fotografii a dodávají radost našim srdcím.