Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Hraná přízeň

13. září 2013 v 21:22 | Verča.. |  povídky
Po dlouhé době jsem opět napsala povídku, je o něco delší než obvykle mívám. Možná pro tu dlouhou pauzu. Námět mi dal sen který se mi zdál. Doufám že se vám bude líbit. Přeji příjemné čtení.

Krásné odpoledne, projasněno slunečními paprsky, mě a mou kámošku Blanku vybídlo k rozhodnutí, vyjít si za nákupy do obchodního centra, které stálo nedaleko nádraží. Sešly jsme se před nádražní budovou a čekaly na vlak, který nás měl dovést do cíle. Cesta uběhla rychle a my jsme se ocitly na místě. Prošli jsme snad všechny obchody a já si postěžovala že mě bolí nohy. Čas už značně pokročil, tak že celé město pohltila tma. S taškami plnými věcmi jsme vyrazili zpátky na nádraží. Zvolili jsme cestu kolem parčíku po osvětlené cestě, usoudili jsme že to bude bezpečnější, to jsem ještě nevěděla jak šeredně jsme se spletli. Zabrané v rozhovoru jsme si nevšimli že nás celou cestu pozoruje dívný chlápek. Už jsme byly skoro za hlavní budovou nádraží, když vypuklo hotové peklo.


Chlápek se vyřítil z poza blízkého stromu a chytil Blanku ze zadu kolem krku. Šokovaně jsem jen hleděla a snažila se vstřebat že nás právě někdo přepadává. Pak jsem se konečně probudila z transu a bez přemýšlení začala jednat. Vyřítila jsem se proti tomu padouchovi a kopla ho ze zadu do nohy. Potom jsem ho kousla do ramene jeho ruky, kterou stále škrtil už polopřiškrcenou Blanku. Muž konečně pustil kámošku, ale spíš jen z překvapení a otrávení, než proto že by ho to bolelo. Když se ke mě otočil tváří, uvědomila jsem si že ho znám od vidění. Nepříjemně se usmál a na Blanku jakoby dočista zapoměl. Zvedl ruku a natahoval ji ke mě, automaticky jsem o krok ustoupila. Mezitím se Blanka už vzpamatovala a tentokrát se dala na útok ona. Muže to značně frustrovalo a šeredně se zamračil. Musela jsem položit značně otřepanou frázi a zeptala jsem se: "Co od nás chcete?" S upřeným pohledem na mě hleděl, natáhl ruku, já opět o krok ustoupila, a ukázal na mě prstem. Dostala jsem strach. Blanka se nenápadně vzdálila a u budovy vzala kovovou tyč, musela být pěkně těžká, protože s ní zápasila, než se jí podařila vzít. Neslyšně se opět připlížila ze zadu k muži a když už se napřahovala k úderu, muž udělal rychlý obrat, mezitím z poza opasku vytáhl kudlu a mou kamarádku jedním kmitem ruky bodl do srdce. Po té se otočil zase směrem ke mě se zakrvácenou kudlou v ruce. Krutě se usmál a krev z kudly olízl. Vyvalila jsem oči a propukla v zoufal pláč. Rozběhla jsem se k ní, ještě žila. Přes slzy jsem na ni skoro neviděla. "Neodcházej." Řekla jsem jedinou věc, na kterou jsem myslela. "ššš, to.. to bude dobré," Zakuckala se a z úst se ji vyvalila krev. "zachraň se ano?" Nevěděla jsem co na to říct. "Já.." Přerušila mě. " Musíš vy vyřídit mým rodičům a přátelům, že jsem je měla ráda, slib mi to."
"Slibuju." Vydrala jsem ze sebe, zalykaje se zoufalstvím. Usmála se a po té ji hlava klesla.
Rukou jsem ji zavřela víčka a s nenávístným pohledem se otočila na toho vraha. "Ty!" Ukázala jsem na něj. "Za tu vraždu budeš pykat." Svůj hlas jsem nepoznávala. Otočila jsem se a rozhodla se utéct a zamířit rovnou na policejní stanici. Byl rychlejší a jakmile jsem k němu byla otočena zády ucítila jsem štípnutí. Pomalu jsem klesla k zemi a před očima jsem už viděla jen temnotu.
Když jsem se probudila, ležela jsem na malé posteli. Rychle jsem vstanula a aniž bych se nejdříve rozkoukala rozběhla jsem se hned ke dveřím. Jaká najivita myslet si že by mohly být odemčeny.
Sedla jsem si opět na postel a teprve teď jsem se pořádně rozhlédla po místnosti. Byl to v celku hezky zařízený pokoj pro asi tak osmiletou holčičku. Avšak scházel tu obvyklý nepořádek, který dodává pokoji ducha toho, kdo pokoj obývá. Moje oči pohlédly k malinkému okénku. Bylo téměř u stropu, a ikdyby se mi k němu podařilo dostat, sotva bych jím prolezla. Navíc určitě tento pokoj není v přízemí. Po přibližně dvou hodinách, kdy se mi prostřídalo mnoho emocí. Smutek, vztek, zoufalstí, nenávist a myšlenky na útěk a pomstu, se otevřely dveře. Otočila jsem se k němu zády. "Jsem Rodrik." Spustil, avšak já jsem se rozhodla k mlčení. "Víš, nechtěl jsem té dívce nijak ublížit, ale nedala mi na výběr. Nemám rád když mi někdo odporuje." Cítila jsem k němu znechucení. posadil se naproti mě. "Všiml jsem si tě už dávno. Připomínáš mi moji bývalou ženu. Vypadáš jako ona, ta podoba je neskutečná. Víš ona zemřela. Abych pravdu řekl, zabil jsem ji. Vytočila mě až nepřípustně, chtěla ode mě odejít. Nedovolil jsem jí to. Když mi na stůl položila rozvodové papíry, dostal jsem záchvat vzteku." Při té vzpomínce se usmál a hleděl do neurčita. "Neuvědomoval jsem si co dělám a než jsem se stačil vzpamatovat hodil jsem po ni vázu, velkou těžkou vázu, která se rozříštila o její obličej a jeden střep ji podřízl tepnu na krku. Tak zemřela. Na policii jsem řekl že na ni spadla když ji dávala na vysokou kříň, že ji nedala dostatečně daleko, z půlky trčela ve vzduchu a než ji stihla posunout dál, převážila se a spadla na ni. Nevím jestli to zbaštili, nebo jen byli tak pohodlní že se jim to nechtělo prověřovat, ale prošlo to." Pohled zaměřil opět na mě. " Víš když jsem tě poprvé uviděl, myslel jsem si že mě její duch přišel strašit ze záhrobí. Až potom jsem rozeznal maličkosti, které tě od ní odlišují, ale nedalo mi to. Neustále jsem na ten přízrak, na tebe a na svou ženu musel myslet. Potom mě napadla myšlenka tě unést. Nejdřív jsem ji zaplašil, ale když se stále vracela, začal jsem nad ní uvažovat. Potom jsem tě pozoroval když si šla ven s kámoškou a zaslechl jak se domlouváte na odpoledne. Doma jsem se připravil, potom jsem vás pozoroval a zbytek už znáš." Jen jsem na něj se záští hleděla. Neschopna uvěřit, že by byl někdo k něčemu takovému schopen. Pohladil mě po rameni a odešel. Samozřejmě za sebou nezapoměl zamknout. Já propukla v neutišitelný pláč. Jak se nám ten výlet za nákupy mohl takhle zvrhnout? Stále jsem před očima viděla Blančinu zakrvácenou hruď, její oči které ve vteřině vyhasly. V jednu chvíli tu byla a pak už ne. "Já tě pomstím." Řekla jsem pevně a rozhodla se tak učinit děj se co děj. Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala něco, cokoli co by mi mohlo pomoci k úniku. V první řadě se musím dostat z tohohle místa, jinak bych na pomstu mohla rovnou zapomenout. Stačilo by kdyby zhnil na doživotí v cele. Prohledala jsem skříň vedle stolu. Nic užitečného tam však nebylo. Jen panenky, plastová postýlka a plno nepoužitelných hraček. Potom jsem zaměřila pozornost na šuplíky. Jeden po druhém jsem otvírala a prohledávala. Zase nic. Vedle stolu byl koutek zakryt závěsem. Opět jsem se shledala s neúspěchem. Když už jsem nevěděla co prohledat byla jsem zoufalá a rozčílena z toho že jsem nic nenašla. Došla jsem k posteli a kopla do čelní desky. Ta se rázem otevřela, v tu chvíli jsem si všimla že je to skříň, ovšem scházelo na ni nějaké madlo pro otevření, takže vypadala velice nenápadně. Z ní se k mým nohám skutálela dřevěná baseballová hůl. Potěžkala jsem ji v ruce. Byla dostatečně těžká, aby při použití dostatečné síly způsobila ošklivé zranění. Nejlépe otřes mozku. Podívala jsem se do skříňky pod postelí, jestli tam náhodou nenajdu ještě nějaký poklad. Prostor oddělovala dřevěná přepážka, v jedné části byly peřiny a povlečení. V druhé míčky, dresy, ještě jedna pálka a lapačka. Když jsem se podívala pořádněji uviděla jsem smotané lano. hmm, tak přece jen je tu něco užitečného. Jednu pálku a lano jsem schovala do peřin a dvířka zavřela. Postavila jsem se vedle dveří a čekala s druhou pálkou v ruce, až se otevřou. Po přibližně dvou hodinách se mě zmocnila únava, ale ještě se to dalo vydržet. O hodinu později už jsem klesla do dřepu. Aniž bych si to uvědomila, tak jsem zavřela oči a usnula. Bylo pochopitelné, že mě tak náročný den tolik vyčerpal. Ráno jsem opět ležela v posteli a basseballka zmizela. Mrštně jsem výlétla a šla zkontrolovat, jestli má skrýš v peřině pomohla k uchování dvou věcí, které mi dávaly naději. Když za mnou opět přišel ten vrah, vyprávěl mi zase o své ženě. Z jeho vyprávění jsem se dozvěděla, že ačkoli jí vroucně miloval, svého činu nelituje. Každý den za mnou chodil vyprávět své zážitky s Margaret. Tak se jeho žena jmenovala. Nosil mi ty nejlepší pokrmy a snažil se chovat hezky. Ale dokud jsem byla zarputilá a zalévala ho urážkami, střežil mě ve dne v noci. Ne vždy to byl on, měl u sebe dva pomocníky, či jak ty lotry nazvat. Každý můj pokus o únik skončil neúspěchem. Hůl jež jsem použíla na Viktora, který mě měl hlídat jedné noci, mi sebral. Má rána do hlavy nebyla tak silná aby ho omráčila. Takže mi zbývalo pouze lano. Musela jsem změnit taktiku.
"Proč jste mě vlastně unesl?" Zeptala jsem se jedno odpoledne. Zdá se mi že byla sobota. Přesně týden od té hrozné události.
"Připomínáš mi mou již mrtvou ženu."
"To vím, ale já se ptám, co z toho máte." Zamyšleně se na mě podíval.
"Víš že jsem nad tímto ani nepřemýšlel? Možná mě vedla touha vlastnit." Řekl zadumaně.
"To mě tady chcete držet věčně? Co se mnou plánujete dál?"
"Myslíš si že ti to tu budu vykládat?" odpověděl také otázkou.
Zkoumavě jsmem si ho prohlídla a po chvilce ticha jsem řekla: "Kdybyste nebyl můj únosce a vrah, řekla bych že jste docela fajn chlápek." Zalhala jsem
"Díky." Otočil se abych neviděla že ho můj kompliment potěšil "Po pravdě ještě nemám tušení co s tebou provedu, ale jedno je jasné, propustit tě nemůžu. Práskla by si mě"
"To je pochopitelné." Takže uteču. Dopověděla jsem vduchu, ale navenek nedala nic znát.
Začal se zvedat k odchodu.
"Rodriku?" Otočil se ve dveřích.
"Ano?" Zeptal se zvědavě.
"Přijďte brzy" Teď jeho pohled vystřídal nechápavý výraz.
"Samota je tíživá." vysvětlila jsem. Přikývl, usmál se a pak se za ním dveře zaklaply.
"Fuj, zvedá se mi z něj kufr." Promluvila jsem do větru, když jsem byla sama.
Už jsem tady celý týden. Rodiče musejí šílet strachy. Jistě už všichni ví že Blanka je mrtvá. A o tom kde jsem já můžou jen spekulovat. Nemají žádné vodítko, k odhalení vraha. Už proto se mi útěk musí podařit. Musím na světlo vynést pravdu. Zločin musí být potrestán.
Následující dva dny jsem ze sebe občas vypustila chválu. Zahrála jsem to tak, jakoby mi komplimenty unikly z hrdla nedopatřením. Všimla jsem si že jeho obezřetnost trochu poklesla.
"Pojď." Rozkázal veselým tónem jakmile vrazil do místnosti. Nedůvěřivě jsem pohlédla do jeho slizkých očí, ale šla jsem. Šli jsme úzkou chodbičkou, potom zatočili do leva a vstoupili do obývacího pokoje. Nemohla jsem si nevšimnout že na druhém konci chodbičky jsou hlavní dveře. V obýváku byl obrovský gauč a jedno křeslo. Před ním stůl a naproti sedačky velká plazma. Na stole ležela miska s popcornem a dvě sklenky vína. Místnost byla temně osvětlena.
"Posaď se." Ukázal na obrovský gauč. Já si ale sedla na Malé křesílko vedle. Dal mi do ruky album se spousty cédečkami, ty byly popsány. Měl snad všechny filmy. Tak jsem začala listovat a vytáhla můj nejoblíbenější z nabídky. Fontánu pre zuzanu 2.
"Až to skončí, ještě si popovídáme, pak půjdeš zpátky do pokoje, hochům jsem dal dneska volno."
V mysli už se mi začal splétat dohromady plán k útěku. Podal mi sklenku vína.
"Ehm." Upozornila jsem na sebe. "Já víno, no celkově alkohol, nepiju."
"Nelži a pij. Cinkl o mou sklenku svou a na ex vylil celý obsah do sebe. Já jen usrkla. Vážně nevím co na tom všichni vidí. Pak šel pustit film. Já mu mezitím nalila další sklenku, když na mě pohédl, koketně jsem se usmála. Vypil polovinu další sklenky. Přesunul se za křeslo na nímž jsem seděla a podhladil mě po ramenech. Měla jsem co dělat abych potlačila chuť mu jednu vrazit. Jinak by má šance na útěk byla v trapu. Naštěstí s tím přestal a sednul si na sedačku. Dopil sklenku a zahleděl se na film.
"Nikdy jsem ten film neviděl konstatoval." Jak minuty plynuly, Rodrik už v sobě měl láhev vína a zrovna dopíjel další. Já jsem stále měla svoji první sklenku téměř nedotčenou. Když si toho všiml, třísknul lahví na stůl až jsem se lekla.
"Nechutná ti?" Zeptal se frustrovaně.
"Jak jsem řekla, není to vínem, ale tím že mi nechutná žádný druh alkoholu." Odpověla jsem nevzrušeně a dál sledovala film. Třičtvrtě už uběhlo, a tak jsem se rozhodla předstírat spánek. Rodrik, kterého jsem jedním očkem nenápadně sledovala pokračoval v pití. Lehl si a za chvíli jsem slyšela jeho hlasitý chrápot. Počkala jsem ještě pět minut a potom šla zkusit hlavní dveře. Byly zamčeny, a tak jsem zašla pro lano, které bylo stále ukryto v peřině. Potom jsem šla hledat cestu ven. V malé kuchyňce bylo vsazeno dostatečně velké okno. Pod ním se nacházelo dětské hřiště, kde si hrálo jen jedno dítě. Na chodníku veldle hřiště neprocházel nikdo. Lano jsem pečlivě přivázala k okenímu rámu a zbytek provazu shodila dolů. Spadl vedle dítěte, které leknutím uskočilo a kouklo nahoru. Gestem a prosebným pohledem jsem ho přiměla k tichosti. Slanila jsem se vcelku snadno. Nejprve jsem se podívala na číslo bytu a na značce jsem zahlédla název ulice. Rozhlédla jsem se a vydala se cestou, která mi padla do oka jako první. "Konečně volná." Zvolala jsem do prázdna. Když jsem procházela podél hlavní silnice všimla jsem si policejní budovy, která stála hned naproti mě. Nemusela jsem se rozhodovat ani chvíli a vydala se tam. Stručně jsem pověděla jedné policistce co stála na recepci co se mi stalo. Nadiktovala jsem ji adresu bytu ve kterém jsem byla vězněna. Na okamžik odešla do zadu a potom se vrátila ještě se dvěma dalšími policisty. Vzali si adresu a vyjeli tam. Předtím jsem je ještě upozornila že má dva komplice, kteří tam zrovna nejsou a že Rodrik nejspíš stále tvrdě spí. Poslali mě do výslechové místnosti aby si sepsali protokol. Nadiktovala jsem jim vše dopodrobna a navíc jim pověděla jak doopravdy zemřela jeho žena. Po půlhodině už jsem přes prosklenou stěnu výslechové místnosti viděla jak Rodrika vláčí do předběžné vazby, něž se vše důkladně prošetří. Požádala jsem policisty aby mě odvezli domů. Když jsem uviděla mámu vběhla jsem do její náručí a obě jsme se rozbrečely.
O týden později se konal pohřeb Blanky.
"Ráno mi volala policie, už Rodrika odsoudili, dali mu 29 let a až vyleze, bude muset být v psychiatrické léčebně a těm jeho kumpánům dali podmínku, vpodstatě nic nespáchali. Nebyla jim objasněna situace. Moc mi chybíš Blanko. Neměla jsi tak riskovat." Pověděla jsem nad její rakví. Slzy mi stékaly po tváři. "Zbohem."
Trvalo ještě hodně dlouho než jsem se z toho vzpamatovala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 14. září 2013 v 15:03 | Reagovat

To je krásná povídka,musím říct,že máš teda dost zajímavé sny no.
Ten začátek je hrozně smutný jak tam zemře ta Blanka,normálně mi tekly slzy..A ten konec je taky moc smutný..Jinak celkově to působý celkem tajemně a děsivě..nepřála bych nikomu aby se mu to přihodilo..

2 Verča.. Verča.. | Web | 14. září 2013 v 15:21 | Reagovat

Díky moc, no mám, jednou se mi zdál sen kde se mě a mou rodin snažila zavraždit moje babička, to jsem i po probuzení měla nepříjemný pocit.

3 Lukáš Lukáš | Web | 14. září 2013 v 20:24 | Reagovat

[1]: že ? Taky si myslím že je velice pěkná :) )

4 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 16. září 2013 v 12:03 | Reagovat

[2]: tak to se ti nedivím no..mně se zase jednou zdál sen,že mě a mojí kamarádku chce sníst naše mistrová z praxe..taky to bylo celkem zvláštní..

5 Verča.. Verča.. | Web | 16. září 2013 v 13:32 | Reagovat

[4]: takový kanibalismus :D

6 Lukáš Lukáš | Web | 16. září 2013 v 18:14 | Reagovat

[4]: čili to máš teda zajímavý sny čoveče hele :D :D To snad není pravdy toto hele :D :D

7 Lory Lory | Web | 17. září 2013 v 20:52 | Reagovat

Tak to je strašně... krutý, dojemný, strašný.... je to krásně napsané, to s tou rakví na konci je fakt... fakt moc dojemný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama