Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Literární soutěž: Můj svět

25. března 2014 v 20:27 | Verča.. |  povídky
Tímto dnem bych se vám chtěla svěřit. Poslední čtyři dny byly dost náročné. Ples, focení tabla a v neposlední řadě vyhlášení literární soutěže, které jsem se zúčastnila. To proběhlo v pátek 21. 3. Přihlásila jsem se tam s povídkou "Brána vzpomínek" a ani v nejmenším by mě nenapadlo, že bych se mohla umístit. Je tomu tak. Získala jsem druhé místo v kategorii "próza do osmnácti let". Když jsem uslyšela své jméno, dost silně se mi rozbušilo srdce. Byl to nádherný pocit. Vážně já jsem vyhrála cenu? A druhé místo? Nemohla jsem tomu uvěřit. Zaplavil mě pocit blaženosti a od té doby jsem se pořád musela usmívat. Tady přidávám fotku s cenami.


Tak a konečně povídka se kterou jsem získala parádní umístění:


Brána vzpomínek

"Hranice protkána vzpomínkami je silná. Tak silná." Opakuji stále dokola. "Jak mám tu bariéru překonat? Jak?" Táži
se stojíc před obrovskou bránou, v níž mříže tvoří několikero mých nejkrutějších vzpomínek. Ty s lehkostí poletují
sem a tam, zahaleny černými stíny. Byly to ty, kterých jsem se chtěla zbavit, ale nemohla jsem. Napřed se s nimi
musím utkat, ale jak? Bránu tvořilo obloukovité průčelí z šedého kamene, které bylo obehnáno třemi mohutnými kovy.
Tak moc jsem si přála, aby ta brána stála již za mými zády. Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem se pokusila otočit
a utéct, brána jako by znala směr, kterým se vydám a než jsem se stačila nadát, stála zase přede mnou.
Nezbývalo mi nic jiného, než vstoupit mezy ty pavučiny hrůzostrašných vzpomínek. Udělala jsem jeden malý krůček
vpřed. Potom další a další. Už jsem stála těsně před ní, když se jedno vzpomínkové vlákno zavlnilo a za chvíli už jeho
konec nepoletoval v té bráně. Omotal se kolem mého pasu a zvedl mě do vzduchu. Vykřikla jsem. Svíjela jsem se strachem a všemožně jsem se snažila vymanit z jeho sevření. Marně. Vlákno se začalo roztahovat a pokrývat mé tělo. Když zahalilo i mou hlavu, rázem mi vytvořená iluze zabránila vidět skutečný svět. Přede mnou se rozprostřela zahrada, ve které rostlo mnoho druhů květin. Stála jsem na štěrkovém chodníku. Otočila jsem se. Leknutím jsem poskočila, protože přímo přede mnou stála malá holčička a koukala na mě. Měla na sobě bílé šatičky s vyšívanými kitičkami. Hnědé vlásky ji sahaly po pas.
"Ahoj." Pozdravila mě zvonivým hláskem a dále hopsala cestičkou, zpívajíc si nějakou melodii. Ta holčička mi byla velice povědomá, a tak jsem se vydala za ní. Právě vcházela do bílého altánu, ke kterému cestička vedla.
V něm již za stolem seděla jakási žena, zahlecena prací. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Vše se mi dopodrobna vybavilo, jako by se to stalo včera.
"Mami." Vydralo se mi z úst přiškrceným hlasem, který se mi v polovině tohoto jediného slůvka zlomil. Ta žena byla moje máma a v té malé holčičce jsem spatřila sebe samu. "Maminko, podívej." Volalo na ni mé tehdejší já. Máma vzhlédla od práce a láskyplně se na ni usmála. Vzala si holčičku na klín. "Ukaž, copak to máš?"
Zeptala se ji se zájmem a vztáhla ruce ke krabičce, kterou holčička pevně svírala. "Ne!" Vykřikla jsem. Pamatovala jsem si moc dobře co bude následovat a nechtěla jsem tomu znovu přihlížet. Rozběhla jsem se k nim a chtěla mámě krabičku vzít. Výsledkem však bylo jen to, že jsem jimi prolétla a dopadla na zem. Holčička na mě nechápavě hleděla, ale máma si ničeho nevšimla. Neviděla mě. Otočila jsem se ve chvíli kdy odjišťovala poslední pojistku.
"Ne, prosím, nedělej to. Prosím ne!" Drmolila jsem stále dokola, vědoma si toho, že tomu nemůžu zabránit. Holčička dychtivě sledovala, jak maminčiny ruce dobývají krabičku. Sama ji otevřít neuměla a zvědavost v ní jenom vřela. Když se jí pojistka podařila odjistit, dvířka se samy otevřely. Z krabičky se začal valit hustý černý dým. Zabořila jsem si ruce do vlasů a s bolestným pohledem jen přihlížela. Malá se bála, a tak se bleskurychle schovala pod stůl, odkud sledovala dění.
Dým se začal rozptylovat jen okolo mámy. Ta vyděšeně vykřikla. Začala se v něm pomalu ztrácet, až z ní zbyla jen
průsvitná obálka. Brečela jsem. V máminých očích se zračilo mnoho emocí. Bolest, strach, nechápavost, bezmoc...
Nabyla však dostatečné síly a usmála se. Po té pohlédla na svou dceru a věnovala jí ten nejláskyplnější úsměv jaký
dovedla. "Zbohem, andělíčku můj." Stihla vyslovit, než dočista zmizela. Temná oblaka se okamžitě rozplynula a vpila
se do krabičky. Její dířka se prudce zavřela. Já sklopila zrak a nechávala horké slzy, aby brázdily mou tvář. Dívenka
vylezla ze svého úkrytu. "Mami?" Zvolala chvějícím se hlasem. Odpovědí jí však bylo jen ticho. Doběhla k záhadné
krabičce a otevřela ji. "Maminko?" Volala smutně do jejího vnitra. Ona však byla prázdná. Nevěděla co má dělat, ale
věděla, že se v ní maminka ukrývá. Vzala ji a běžela rovnou ke své babičce, kde krabičku schovala. Všechnu tu bolest jsem musela znovu prožít. Proč? Ptala jsem se, ani jsem nevěděla koho. Odpověď jsem nečekala. Najednou se obraz altánu a prostoru kolem zavlnil, až zmizel a já zůstala stát uprostřed ničeho. Po chvíli jsem si všimla, že se prostředí kolem začíná projasňovat. I tak jsem z toho nebyla moudrá. Připadalo mi, jako bych byla uvězněna mezi čtyřmi stěnami, avšak prostor kolem mě neměl konce. V dáli jsem zahlédla, jak něco padá k zemi. Zaostřila jsem. Krabička. Máma. Říkal mi vnitřní impuls. Rozběhla jsem se k tomu a nemýlila jsem se. Byla to opravdu ona krabička. Malá černá bedýnka, zdobena bílými spirálami. Klekla jsem si k ní a s očekáváním ji otevřela. Když jsem spatřila prázdné dno, projela mnou vlna zklamání. I tak jsem cítila, že v ní má máma je. Vzápětí se hned vedle sneslo obrovské kladivo. Nechápala jse proč, a tak jsem vyčkávala. Uběhlo několik hodin a stále se nic nedělo. Náhlé mi myslí prolétl obraz, kde jakýsi člověk kladivem rozbíjí krabičku. Krabičku s mojí mámou. Instinktivě jsem po ní sáhla a přitáhla si ji k hrudi. Po chvíli mi hlavou prolétla stejná scéna a já to pochopila. To já jsem byla ten člověk s kladivem. To já musím tu krabičku rozbít. V šoku jsem hleděla před sebe a snažila se s tím nějak vyrovnat. Musela jsem to udělat, jinak bych tu zůstala dosmrti. Opatrně jsem krabičku položila na zem. Se slzami v očích jsem vzala kladivo a obrátila jsem se k ní. "Promiň mi." Zašeptala jsem a rozmáchla se. Velké těžké kladivo dopadlo přímo na ni. Krabička se rozstříštila na nespočet malých kousků. Se zasyčením vyšel temný dým, který se rozplynul, až z něj nezbylo nic. Potom mě oslnila silná jasná zář. Zamrkala jsem a spatřila jsem siluetu. Připlula blíž a pohladila mě po tváři.
"Mami?" Vydechla jsem očarována pohledem, který se mi naskytl. Měla jsem tolik otázek, ale v tu chvíli jsem nebyla schopna si vzpomenout ani na jednu.
"Překonala jsi samu sebe. Já už se vrátit nemůžu, ale děkuju ti. Teď můžu odejít do dalšího světa." Usmála se na mě. "Už se dále nemusíš trápit, mám se dobře." Oznámila mi a začala se vzdalovat. "Mám tě ráda. Ještě se setkáme." Zamávala mi a zmizela spolu s oslňujícím světlem. Zase se vše okolo ztratilo a já znovu visela v sevření vzpomínkového vlákná, které mě vyplivlo na zem před bránu. Napnulo se a zbarvilo do žluta. Kolem sebe zářilo jasným světlem. Zamrkala jsem a pocítila se o něco lehčí. Ulehla jsem do trávy a spokojeně usla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 26. března 2014 v 17:45 | Reagovat

Páni, tak to ti moc gratuluju! :) Jinak s tím spřátelením - určitě to pořád platí :)

2 lempi-lumi lempi-lumi | Web | 26. března 2014 v 21:27 | Reagovat

Gratuluji moc, rozhodně je to zasloužená odměna! :)
Spřátelení samozřejmě platí stále. :)

3 Kaisa FireFlie Kaisa FireFlie | Web | 26. března 2014 v 21:27 | Reagovat

Omlouvám se, to je lempi-lumi je můj komentář. :D Dělala jsem sestře blog. :)

4 Caroline* Caroline* | Web | 27. března 2014 v 23:10 | Reagovat

Teda! Gratulace veliké :) to já se vždycky účastnila jen recitačních soutěží :D

5 Rexxanna Rexxanna | E-mail | Web | 28. března 2014 v 15:56 | Reagovat

No paráda... Gratuluji! :D Musí to být opravdu skvělí pocit... :D

6 Verča.. Verča.. | Web | 28. března 2014 v 16:54 | Reagovat

Moc všem děkuji! :) A ano, je to skvělý pocit :)

7 Lory Lory | Web | 29. března 2014 v 20:31 | Reagovat

Moc gratuluji!!! Když jsem četl tu povídku, tak vidím, že si se umístila zaslouženě ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama