Zavítejte také do mého kreativního obchůdku ;)


Březen 2015

TT - Životní poslání

11. března 2015 v 20:59 | Verča.. |  Téma týdne
Proč zrovna já? Tápu v nevědomí. Hledám tu správnou odpověď. Proč dostala jsem šanci k žití? Jen potácím se beze smyslu, tam a zase zpátky, jako míček odrážející se mezi pružinami. Tam a zase zpátky. Čekajíc až ta pružina nevydrží nápor tolika nárazů. Míček pak vybočí z cesty stále stejných zítřků. Stejně tak já čekám až se můj život posune dál. Čekám na znamení, které mi ukáže cestu. Které mi prozradí tajemství mého bytí. Celková existence je hodna k zamyšlení. Vede k jediné otázce. Proč?
Jsme jako stádo ovcí.. mravenci v mraveništi. Jména několika vyvolených budou nadále přežívat pro další a další generace a zbytek? Bude zapomenut. Naše činy, naše chyby, naše povaha. Co po nás zbyde až se odebereme do neznáma? Nic. Tak ptám se znovu, proč tady jsem? Abych jen přežívala? Abych jen doplnila mezeru v řadě? Stále hledám. Stále tápu. Odpověď nepřichází. Co je napsáno v čáře osudu, která mi byla přidělena? Nezbývá nic jiného než čekat. Čekat a hledat i nadále.

TT- Svět z plastu

4. března 2015 v 20:24 | Verča.. |  Téma týdne
Právě odbyla půlnoc. S posledním úderem kostelní věže se za okny zvedl silný vítr. Píšťalou krysaře nabádal k tanci vše, co se mu připletlo do cesty. Vysokou trávu.. Větve seschlé jabloně.. Ptactvo, jež se marně snažilo odporovat. Skrz zataženou oblohu prosvítala měsíční zář úplňku.
Netuším, co přesně mě fascinovalo na tomto pochmurném počasí. Vím jen, že jsem nedokázala odvrátit zrak. Seděla jsem na stole v kuchyni, s bosýma nohama, a sledovala noční párty, jež venku panovala. Vítr je dokonalým muzikantem. Chórem, kterým obohacoval dění venku, dodával obrazu tu správnou atmosféru.
S úsměvem na rtech jsem seskočila ze stolu a nechala se unášet představou, která se mi zrodila v mysli. Do okna jsem postavila rádio. Naladila jsem stanici. Hráli rockové balady z osmdesátých let. Okno jsem otevřela. Vítr si nebral servítky a okamžitě jím začal lomcovat. Naklonila jsem se přes okraj a shlédla jsem dolů. Tráva. Dopadnu do měkkého.. prolétlo mi hlavou. Skočila jsem. Hlasitý smích se nesl za mnou. Padala jsem neobvykle pomalu. Vítr mě nadnášel a já měla pocit, že letím. Začala jsem tančit. Dlouhé vlasy, které jsem nechala rozpuštěné, divoce kopírovaly pohyby mého těla.
Vítr náhle ustal. Vše kolem utichlo. Znepokojeně jsem se rozhlédla kolem. Nic nevysvětlovalo tu náhlou změnu. Hrobové ticho setrvávalo. Minutu.. Dvě.. Nedokázala jsem se pohnout. Polilo mě horko. Zmocnil se mě strach.
Blesk! "Sakra.." Začala jsem počítat. "Jed.." Rána! Hrom udeřil tak náhle, a tak blízko, až jsem poskočila. Vyděšeně jsem vzhlédla vzhůru. Kdesi v dáli, hodně, hodně vysoko jsem zpozorovala, cosi. Nebyl to déšť, ani sníh, dokonce ani kroupy. Blížilo se to rychle. Nakonec to dopadlo k zemi, následováno další salvou. Bylo to modré barvy. Sehnula jsem se k té podivné směsi. Zvláštní. Tekutina rychle nabírala hmotného charakteru. Plast? Zrychlil se mi dech. S nepříjemnou předtuchou jsem opět vzhlédla k obloze. Roztavená slitina mě udeřila do tváře. Následovaly ji další a další chlustance. Strhla se hotová smršť. Než jsem se stihla vzpamatovat, byla jsem uvězněna pod souvislou vrstvou. Já a vše kolem. Šířilo se to jako morová epidemie.
Hmota, která ulpívala na mém těle, začala tuhnout. Nohy jsem již měla přikované k zemi. Snažila jsem se ze sebe ten hnus setřást, ale nešlo to. Stála jsem uprostřed minového pole. Jako socha vytesaná z ledu. Stromy, louky, náš dům.. Všichni byli zajatci morové rány. Vše pokryté plastem. Ulice, města i já. Myšlenky zapříčiněny panikou a strachem byly mé poslední.